Lepší život pro obyčejné lidi
Autor: František Bublan
02.05.2010
Lepší život pro obyčejné lidi. S takovým heslem jde sociální demokracie do letošních parlamentních voleb. Ale kdo to je ten obyčejný člověk? Takovou otázku mi položil jeden redaktor MfD a přiznám se, že jasnou definici jsem okamžitě vystřihnout neuměl. Pocitově je to jasné. Obyčejné lidi potkáváme brzy ráno, jak spěchají do výrobních provozoven, o hodinu potkáme spěchající úředníky do svých kanceláří, prodavačky, řemeslníky nakládající materiál a nářadí do svých dodávek, cestou telefonující podnikatele, vyřizující nutné objednávky, později potkáme seniory jdoucí na nákup, maminky s dětmi a tak bych mohl pokračovat ve výčtu všech skupin a profesí naší společnosti. Patří sem také smějící se chlapi v hospůdce u piva, když si vyprávějí nové vtipy a smutný zástup čekatelů na úřadu práce.
Kritici tohoto hesla říkají, že výraz obyčejný člověk je něco téměř ponižujícího, všedního, něco co bere lidem svobodnou vůli, naději dosáhnout lepší pozice v zaměstnání atd. Není tomu tak. Každý člověk je jedinečný, neopakovatelný a každý lidský život je tou nejvyšší hodnotou na tomto světě. Každý z nás má své starosti, bolesti a prohry, ale také radosti a vítězství, se kterými se svobodně vypořádává a odpovědně s nimi zachází. Lidstvo není masa, se kterou se dá hýbat, je tvořeno svobodnými neopakovatelnými a přitom obyčejnými lidmi a žádný z těchto jedinců nemůže být obětován hospodářským, nebo politickým cílům. Naopak jsme odkázáni k tomu, abychom žili ve společenství, kde nutně jeden potřebuje druhého, jsme odkázáni k tomu, abychom pomoc přijímali, ale také ji dávali, abychom řešili svoje konflikty a hledali tu nejlepší cestu k rozvoji nás samých i těch druhých.
Obyčejný člověk není jenom ten chudší a slabší a také to není jenom ten bohatší a silnější. Obyčejný člověk ten, který si uvědomuje, co to znamená žít v lidském společenství, má odpovědnost nejenom za sebe, ale také za ty druhé. Je to ten, který ví, že dnes jsem silný, zítra mohu být nemocný. Dnes jsem bohatý, zítra mohu být bez práce. Je to ten, který, když stoupá nahoru, uctivě zdraví ty, kteří již jdou dolů, neboť i on může za nějaký čas jít stejnou cestou.
Možná by bylo jednodušší říct, kdo není obyčejný. Je to ten, kdo si myslí, že nepotřebuje toho druhého, kdo ukazuje svému okolí vztyčený prostředníček, kdo považuje lidstvo za masu, se kterou mohou ti vyvolení a „pravdu vlastnící“ hýbat jak chtějí. Je to ten, kdo upřednostňuje svoje bohatství, moc a popularitu nad vztahem k ostatním lidem a nad lidskou solidaritou. Do jisté míry je to i ten, kdo mluví o zásluhovosti na výpočet výši důchodu a má na mysli jenom množství peněz odvedených do sociálního pojištění. Neobyčejný člověk je ten, kdo nechce být obyčejný. Nechce mít obyčejné starosti a radosti, nechce žít ve společenství, protože by se musel umenšit, nebo uskrovnit, musel by naslouchat tomu druhému, musel by vnímat bolest toho nemocného, vidět chudobu toho slabého.
Alexandr Solženicyn ve své knize Jeden den Ivana Denisoviče líčí, jak starý vězeň v koncentračním sovětském táboře poučuje nového mladého vězně: „Zde vládne zákon tajgy, chceš-li přežít, musíš být druhému člověku bratrem, přítelem, nikoliv vlkem.“
Nežijeme naštěstí v sibiřském gulagu, ale prožíváme ekonomickou krizi, kde se jasněji projeví, jaké má kdo mezilidské solidární cítění, zda dokonce na krizi zbohatne, nebo se umí uskromnit.
Heslo „Lepší život pro obyčejné lidi“ není hloupé, je třeba se jenom nad ním zamyslet a možná se zamyslet i nad sebou samým, zda chci být obyčejný v lidském společenství, nebo neobyčejný a přitom sám.
Fotogalerie
